Sova v síti
Články, rady a novinky pro webmastery, webdesignéry a informační architekty
Podle zahraničních vzorů jsme provedli rozsáhlou analýzu a konečně už tedy známe nejdůležitější faktory úspěšného házení kostkou i v českých podmínkách. Kostka musí být modrá, házet je třeba odpoledne a den před tím by nemělo pršet. Pak v převážné většině případů padne šestka.
Zjistili jsme to sérií 1458 pokusných hodů. Z nich jsme následně vybrali 243 hodů, při kterých padlo nejvyšší číslo. Zbylých pět šestin hodů jsme do analýzy pochopitelně nezahrnuli, protože nízká čísla přeci nikdo házet nechce.
Pitomost?
Tak na to pamatujte, až budete číst zase nějakou analýzu výsledků vyhledávání.
Ale proč já se vlastně rozčiluju. Vždyť už jsem psal to samé před lety.
Procházím reakce k mému poslednímu článku Buduj dobrý obsah a tu osudovou záměnu pojmů nejde přehlédnout. Když se řekne webový obsah, hodně lidí automaticky napadne text, tedy ve skutečnosti forma. Jako by šel dobrý obsah vytvořit jen tím, že umím dobře psát, fotit, kreslit nebo hrát na klarinet.
Ne, nejde.
Dobrý obsah nevzniká tím, že umíte dobře psát. Vzniká tím, že se dělíte o informace, o které se jiní nedělí. Vzniká tím, že vás napadají myšlenky, které jiné nenapadají. Vzniká tím, že umíte dobře vyřešit problém, který někoho trápí.
Vývojáři v Seznamu možná neumějí psát, ale dali lidem Mapy.cz s bezkonkurenčními informacemi a získali za to odkazy z více než 80 tisíc domén. Petr Staníček vyřešil webdesignérům problém výběru barev a získal za to odkazy z téměř 14 tisíc domén. Ani odkazy z bezmála 700 000 domén směřujících na Amazon nejsou odměnou za dokonalé popisky a fotografie zboží, nýbrž odměnou za vyřešený problém.
Tak si to prosím pamatujte. Informace, myšlenky, řešení. To je obsah.
Všechno ostatní je jen forma.
…a Googlebot po tobě ani neštěkne.
Založit SEO na kvalitním obsahu se zdá být dobrá rada. Obsah lidi zaujme, doporučí ho dál, tím vzniknou zpětné odkazy a vyhledavače odpoví lepšími pozicemi. Nemilá pravda je, že dobrý obsah lidi zaujme málokdy a skoro nikdy natolik, aby na něj ve velkém odkazovali. To dokáže jenom obsah výjimečně dobrý, vynikající, nejlepší. Nebo mimořádně příšerný, ale ten teď nechme stranou.
Bohužel, většině autorů chybějí měřítka, soudnost a schopnosti. Nepoznají dobré od průměrného, vynikající od dobrého. I kdyby poznali, vynikající vytvořit nedokážou. A i kdyby dokázali, pak jen s úsilím, časem a prostředky, které se jim nechce obětovat.
Majiteli webu, který chce uspět ve vyhledavačích, poslouží rada „buduj dobrý obsah‟ stejně, jako rada „napiš dobrý román‟ člověku, který touží po slávě spisovatele. Dostojevský ji nepotřebuje, Frantovi Vomáčkovi nepomůže.
Co by Frantovi pomohlo? Talent, dobré vzory, píle a čas. Jenže to říkají hlasatelé instantních mouder neradi.
Taky máte občas pocit, že jste omylem zabloudili do jiného vesmíru? Mně se to stalo před pár týdny na Webexpu, kde hned několik řečníků zmiňovalo specifický mobilní kontext, a pak znovu včera, kdy jsem tweetnul cosi o mrtvém desktopu, a hned se lidé ptali, co tím sakra myslím. V obou případech mne to zaskočilo. Vrátil jsem se zpět v čase?
V tom mém vesmíru totiž byla poprvé stolní PC prohlášena za mrtvá už někdy před dvěma roky a zhruba stejně dlouho čtu o tom, že žádný mobilní kontext neexistuje. Tohle tedy není vizionářský článek. Je to zpráva v lahvi hozená do časoprostoru v naději, že do onoho cizího vesmíru snad nějak doputuje. Nacházíte-li se ve stejném vesmíru jako já, ani nečtěte dál — pro vás by to byly jen banality.
Heslem devadesátých let bylo PC do každé domácnosti. Někdy v druhé až třetí pětiletce se plán podařilo splnit, leč ukázalo se, že něco nesedí. Domácnost typicky tvoří dva až pět členů a zkratka PC znamená osobní počítač. Mamka chce uvařit večeři podle receptu na Youtube, taťka naplánovat sobotní výlet, jenže o počítač se už rvou děcka, neb bez něj nestihnou úkoly na zítra do školy.
Co s tím? Koupit další dvě stolní PC? A kam je asi v našem mini 3 + kk dáme? Notebooky za cenu dovolené na Kanárech? To si se zbláznil!
V téhle situaci se zjevil Asus Eee a odstartoval boom netbooků. Pro geek singles jen hračka na záchod, ale pro typickou rodinu první řešení skutečného problému. Najednou bylo jasné, že se stolní PC nehodí do běžného bytu o moc víc než čtyřicetitunový kamion do garáže rodinného domku a že to jde i jinak.
A jakmile jednou netbooky ukázaly směr, pokračovalo to ráz na ráz. O trochu větší netbooky, smartphony, powerbooky a jiné airy, tablety, mobily velké jako tablety a tablety malé jako mobily.
Ano, všechna ta zařízení se nazývají mobilní či aspoň přenosná, ale nedejme se mýlit, hlavní příčinou jejich masového rozmachu je to, že řeší výše uvedený problém druhého, třetího nebo čtvrtého počítače do bytu. Mobilita je jen příjemný bonus. Pro někoho, třeba studenty pendlující mezi domovem, kolejí a školou významný, pro jiného skoro zanedbatelný.
A když mohou plnit funkci druhého či třetího počítače, proč ne i toho prvního? Upřímně, kolik lidí potřebuje doma stolní PC? Ti, kteří měli před rokem 1990 psací stroj? Fotografové, kteří dříve měli temnou komoru? Kdo dál?
A tím se dostáváme k mobilnímu kontextu… Aha, ono k němu najednou není co říct, když ta mobilní zařízení vlastně nejsou mobilní, že ano?
Špunt. Žbluňk.
Minulý týden jsem si udělal malý průzkum, jak lidé ukládají do telefonů čísla, která jim někdo pošle elektronickou poštou. Na dotazník mi přišlo celkem 1 721 odpovědí a zde jsou výsledky.
Nejvíc respondentů, 46 %, číslo z e-mailu do telefonu prostě opíše. Mimo IT je opisovačů ještě víc, 52 %. 19 % lidí mimo IT si čísla ukládá na PC nebo tabletu a pak synchronizuje do telefonu, 28 % si je uloží z e-mailu přímo v telefonu. U lidí z IT je to skoro naopak -- 30 % synchronizuje a 24 % ukládá v telefonu.
V dotazníku jsem se ptal i na to, jaký formát telefonního čísla příjemci e-mailů preferují. Výsledky logicky korelují se způsobem ukládání. Opisovači dávají přednost trojčíslím odděleným mezerou, kdežto těm, kteří synchronizují či ukládají přímo v telefonu, na tom tolik nezáleží.
Vítězný formát +420 123 456 789 ovšem s sebou nese riziko, že se rozlomí na dva řádky, a pak by se zase špatně kopíroval. Proto ho doporučuji používat spíše na začátku řádku (resp. odstavce) nebo na samostatném řádku.
První otázka zněla: „Když vám někdo pošle e-mailem telefonní číslo, které si chcete uložit do telefonu, jak to nejčastěji uděláte?“ Možné odpovědi byly:
Druhá otázka zněla: „V jaké podobě byste nejraději dostávali e-mailem telefonní čísla, aby se vám s nimi dobře pracovalo?“ Možné odpovědi byly:
Dotazník jsem současně odkázal na Twitteru, Facebooku a Google+. Dostal jsem celkem 1 721 odpovědí, z toho 1 079 respondentů odpovědělo na otázku, zda pracují v IT, ano, 520 ne a 122 si nebylo jistých.
Dotazník jsem trochu „zneužil“ i k tomu, abych si udělal obrázek o svém dosahu v sítích Twitter, Facebook a Google+. O výsledcích této části průzkumu ale napíšu někdy později.
Všem respondentům moc děkuji.
Hledat na internetu lze dvěma způsoby: buď se zeptáte stroje — Googlu, Seznamu apod., nebo se zeptáte lidí — nadšenců v nějakém fóru, kamarádů na Facebooku, expertů na Stack Exchange či Quoře. Často se oba způsoby kombinují. Když selže první, zkusíte druhý (hypersociální jedinci naopak). Přesto se dosavadní služby specializují vždy jen na jeden způsob.
Proč ještě nikdo nepřišel s vyhledavačem, který by uměl obojí?
Ano, Google si s tzv. sociálním vyhledáváním hraje už dlouho, jenže ve skutečnosti to žádné sociální hledání není. Byť přihlíží k tomu, co napsali či hodnotili moji známí, stále je to jen stroj, který hledá v již publikovaných textech. Zeptat se stroje i lidí současně by přitom nemělo být tak těžké.
I obyčejné rozšíření do prohlížeče by zvládlo hned několik scénářů:
Ve složitější podobě by šlo použít API Q/A webů, nebo by rovnou sám Google nějak chytře a opravdu sociálně napojil Google+ na vyhledavač.
Dává to smysl? Už to někoho napadlo? Už to někdo realizoval a mně to uniklo? Nebo je to pitomost, kterou by nikdo nepoužíval?
Aktualizace 18. 3. 2012: Zajímavé vlákno k tématu na Quoře: Is Quora the new Google?
Chybami se člověk učí, říká se. Investoři prý dokonce rádi investují do startupů, jejichž zakladatelé už dřív něco pokazili. Předpokládají, že se poučili a znovu už to nepokazí. Hmm…
Myslím, že jsem v životě a v podnikání udělal hodně chyb. Myslím, že jsem se z nich i dokázal poučit a neopakovat je. Jenže už jsem je jednou udělal a škoda se stala. Za jistotu, že se nestane podruhé, jsem přišel o šanci, že se nestane nikdy. To není dobrá výměna.
Někdo na to chce vyzrát tím, že se poučí z chyb druhých. Proto jsou tak oblíbené špatné příklady. Nefunkční design, blábolivý text, neúčinné SEO, ztrátový obchodní model. Pozor, tak se to nedělá. Učte se!
Přijde mi to ještě horší.
Když vidím špatný příklad, hned mne napadne to udělat lépe. V tomhle oboru jsou jen špatné weby, udělám jeden lépe. O tamtom jsou jen špatné články, napíšu lepší. Jenže uděláte-li něco lépe než špatně, bude to… ehm, jak to říct… lépe než špatné a ani o fous lepší.
Proto mám raději dobré příklady a nejraději se učím z těch nejlepších. Jedině tím, že vylepším nejlepší, mohu vytvořit to nejlepší.
Hezky nám ten český web roste. Seznam loni dostal občanku a za pár let bude na ženění…
Ale víte, na čem se nejvíc pozná, jak rychle uhání web dopředu? Hned vám to řeknu, ale nejdřív se budu trochu vytahovat (nebojte, za chvíli mne to přejde).
V letech 1999-2004 jsem uměl:
To vše na tak profesionální úrovni, že jsem to mohl dělat pro libovolné klienty, aniž bych se za svou práci styděl.
Uplynulo sedm let a já z těch šesti činností zvládnu opravdu dobře už jen dvě — SEO a psaní. Vše ostatní se rozrostlo do šířky i hloubky tempem, které jsem nedokázal sledovat, a nedokázal to ve větším rozsahu nejspíš nikdo. Tvorbě webu už nekralují univerzální brouci pytlíci, ale specialisté — informační architekti, UX designéři, copywriteři, programátoři v tom a programátoři v onom.
Tak jsem si to představoval, když jsem v roce 2002 psal o devatero řemeslech webdesignu, jenže tehdy ještě zdaleka nebyly úzké specializace ve webařině normální. Dnes už jsou.
Neklamná známka, že náš obor dospívá.
