Už mě nebaví číst pořád dokola články o tom, jak Google přepnul, přepíná či bude přepínat hledání na HTTPS, a proto vidíme či uvidíme v Google Analytics místo skutečných dotazů pouze (not provided). Jsou to všechno, s odpuštěním, bláboly.
Kdyby to totiž byla pravda a (not provided) by souviselo s přepnutím hledání na HTTPS, pak by se stránkám taktéž běžícím na HTTPS normálně referery z Googlu předávaly a šly by jakýmkoli analytickým nástrojem včetně Analytics zpracovat. Podle jednoho staršího článku (a testu) Dana Thiese tomu tak dokonce kdysi bylo. Jenže už není.
Google totiž skrývá referery tak, že z výsledků hledání odkazuje na svou stránku, která pak teprve JavaScriptem a pro jistotu ještě meta refreshem, to kdyby měl někdo zakázaný JavaScript, přesměruje na stránku cílovou. A při tomto přesměrování většina prohlížečů referer nepředává, a i kdyby předávala, už je jím jen adresa, která dotaz ve srozumitelné podobě neobsahuje. S HTTPS to nijak nesouvisí, Google by to mohl dělat úplně stejně i na obyčejném HTTP.
Proč to tak Google dělá? Pravděpodobně proto, že nechce předávat dotazy komukoli dalšímu, nejen tomu, kdo náhodou naslouchá někde po cestě a HTTP request by si mohl přečíst, ale ani provozovateli cílového webu.
Nicméně spekulovat nad důvody není účelem tohoto článku. Mě prostě jen překvapilo, kolik dalších autorů skočilo Googlu na jeho povídání o HTTPS a nevšimlo si, že o to tu nejde.
„Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně,“ pravilo kdysi ve Veroně jedno naivní děvče a… nemělo pravdu.
Poslyšte příběh, který vyprávěla Sheena Iyengar, nevidomá Sheena Iyengar, to je pro ten příběh důležité, na konci své přednášky Umění volby:
Jednou jsem se v kosmetickém salónu pokoušela rozhodnout mezi dvěma velmi světlými odstíny laku na nehty. Jeden se jmenoval Ballet Slippers, druhý Adorable. Zeptala jsem se dvou dam a ta první řekla:
„Rozhodně byste měla nosit Ballet Slippers.“
„Jak vypadá?“
„Je to velmi elegantní odstín růžové.“Druhá dáma mi doporučila Adorable.
„Jak vypadá?“
„Je to okouzlující odstín růžové.“„Jak je od sebe poznám? Čím se liší,“ ptala jsem se dál. „Jeden je elegantní, druhý okouzlující,“ odpověděly. Shodly se i na tom, že kdybych viděla, zřetelně bych je od sebe poznala.
Zajímalo mě, zda je ovlivnila barva, nebo název a rozhodla jsem se tedy pro malý experiment. Vzala jsem ty dvě lahvičky laku na nehty do laboratoře, sundala z nich etikety a zeptala se žen, který by si vybraly. 50 % z nich mne obvinilo, že na ně zkouším nějaký trik, protože je přeci v obou lahvičkách stejný lak.
Tolik Sheena Iyengar. Přetlumočil jsem její vyprávění hlavně těm, kdo se mne na školení copywritingu ptávají, zda má smysl psát texty ke šperkům, interiérovým dekoracím a jinému čistě vizuálnímu zboží. Říkám jim, že ano, že by aspoň měli vymyslet název vzbuzující obrazotvornost či odkazující k nějakému příběhu, protože tím pomohou zákazníkům, kteří se nedokáží rozhodnout podle vzhledu. Ne vždy mě berou úplně vážně, ale snad je tento příběh přesvědčí.
Neudělejte stejnou chybu jako Julie Kapuletová. Neskončila moc dobře.
Seznam včera oznámil, že jeho webmail blokuje MailChimp, populární službu na rozesílání hromadné pošty. Oznámení vyšlo jako odpověď na článek Marcela Kupky a sklidilo negativní reakce v komentářích, na Twitteru, Facebooku a na dalších místech.
Seznam neumí rozpoznat spam a tak odřízl VŠECHNY uživatele Mailchimpu a ještě se tím vytahuje: seznam.sblog.cz/2013/03/12/494 #vylitditesvanickou
— Michal Illich (@michalillich) March 12, 2013
Protože přesně neznám důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly, a nevyznám se ani v provozu tak velkých poštovních systémů, nebudu hodnotit, zda se Seznam rozhodl správně. Jsem si ale jist, že v rovině komunikační tentokrát selhal a že hlavní příčinou tohoto selhání je špatný návrh služby jako celku.
Pojďme se tedy společně podívat, proč je komunikace Seznamu v tomto případě chybná a co by firma měla udělat, aby o svých službách informovala lépe a tím i lépe sloužila svým zákazníkům.
Ta pani Zatloukalova ze
<a href="https://twitter.com/seznam_cz">seznam_cz</a> uz nekdy komunikovala se zakazniky? Od zacatku v opozici nepripoustejici omyl <a href="http://t.co/mfTJlfVUi1" title="http://seznam.sblog.cz/2013/03/12/494">seznam.sblog.cz/2013/03/12/494</a></p>— Eva Pavlikova (
evapavlikova) March 12, 2013
Po formální stránce působí oznámení nekompetentně, defensivně a zároveň arogantně.
Ještě horší než formální a stylistické chyby jsou však nedostatky obsahové. Z 294 slov se dozvíme jednu jedinou informaci známou už z titulku: Seznam blokuje MailChimp. Nedozvíme se, co to přesně znamená (chodí zprávy aspoň do spamu?) a jak dlouho už to trvá. Uživatelé Seznamu nepoznají, zda se jich problém týká a co mají podniknout, chtějí-li zprávy od odesilatelů dostávat. Odesilatelé neví, co poradit adresátům, kteří se budou po nedoručených zprávách shánět.
K podobným chybám dochází tehdy, když se na problémové situace reaguje ad hoc a komunikuje se spontánně, bez přípravy, ve stresu. Správným řešením je proto předem promyšlený design celé služby včetně komunikačních scénářů pro každý problém, který se může za provozu objevit.
Nebudu už Seznam trápit, mám ho rád. Uzavřu proto článek obecným postupem a sám se ve svých službách z tohoto případu poučím.
K tématu napsal také Tomáš Krause v článku Moje zkušenost s MailChimpem a aktuální kauza s jeho blokací na Seznamu
Párkrát do roka rozesílám hromadné e-maily MailChimpem. Před tím si projdu seznam adresátů, sem tam je potřeba někoho neaktuálního zrušit, tedy kliknu na Delete a…
Sakra. Opravdu ruším toho správného? Tlačítko Delete je úplně vpravo, jméno adresáta úplně vlevo. Co když jsem klikl vedle? Ano, hádáte správně. Ještě nikdy jsem Delete hned napoprvé nepotvrdil. Vždy dám Cancel a postup opakuji znovu, pozorněji. Někdy dokonce i dvakrát. Přitom by úplně stačilo se v potvrzovacím dialogu zeptat: „Chceš zrušit Lukáše Pítru?“ a bylo by jasno.
UX fail, řekli byste. Jenže zrovna u MailChimpu, hvězdy všech UX konferencí a knih, výkladní skříni a Chucka Norrise user experience designu se to říká těžko. Byli byste za blbce.
Takže pokračuji dál, dvakrát přepisuji automaticky vygenerovaný plain-text, poprvé proto, že se generuje hnusně, a podruhé proto, že se moje první úprava kamsi záhadně ztratila. Klikám jak blázen, abych změnil obyčejný text na nadpis, a do toho na mne cosi pokřikuje rozesmátý šimpanz. To abych měl ten superhypercool uživatelský prožitek z faktu, že nadpis ve WYSIWYGu ani na osmý pokus nevypadá jako nadpis.
A pak jsem si vzpomněl, že už chci dlouho napsat jeden článek. Článek o tom, že UX je sexy (David Grudl to vysvětluje tím společným písmenem X), zatímco Jakob Nielsen už sexy není a vlastně ani nikdy nebyl. Článek o této „Maslowově“ pyramidě uživatelského prožitku
a o tom, že se mnoho UX designérů soustředí jen na to fajn na špičce a zapomíná na funkčnost a použitelnost pod ní. (A někteří i na užitečnost, ale to by byl jiný příběh.)
Dobrý design uživatelského prožitku vyvolává pozitivní emoce. Špatná použitelnost vyvolává negativní emoce. Cool UX jde oželet, ale špatnou použitelnost někdy prostě neprostřelíte.
Dude, where is the english version? #uxfail #ux twitter.com/fredcerdeira/s…
— Fred Cerdeira (@fredcerdeira) March 9, 2013
Kdykoli něco odsoudíte jako UX fail, pravděpodobně jde spíš o chybu použitelnosti.
SEO Ipsum slurp feed strategy validation anchor text linkbait vanessa fox google page rank analytics distilled ip address eccomerce pagerank directory backlink search engine land 200, sem rush flash funnel. Volume densities keywords cookie blogroll anchor text browser seomoz analytics 200 user agent browser rss adsense seo copyscape javascript flash ftp, 301 density whitehat link love browser optimize link link building external link filter jonathon colman search martin macdonald 404 keywords.
Link-worthy on page bing robot social networking title tag pagerank dave naylor wil reynolds meta tag yahoo redirect bing bot copyscape majestic distilled linkscape rank filter brand feed htaccess directory aaron wall canonicalization canonical 200 ip address, seo longtail optimize mike king adwords seomoz tom critchlow tom anthony 200 flash dmoz conversion mike king linkbait ip address roi 200 majestic. Conversion seo analytics social sharing rich snippet internal link robot jonathon colman keyword branko rihtman canonicalization frames majestic filter nofollow slurp open site explorer rand fishkin nofollow brand yahoo, copyscape tom critchlow densities rank title tag external link crawl strategy linkbait sitemap strategy cache crawl website optimizer link pagerank conversion http conversion webmaster copyright.
On page iframes link-worthy google bot strategy blogroll brand linkscape wil reynolds spider on page optimize cms spider pagerank rank matt cutts frames, sem rush branko rihtman social networking user agent whois linkscape frames canonical canonicalization social sharing vanessa fox rich snippet cache directories copyscape user agent. Seomoz rank tom critchlow conversion flash content xenu frames crawl martin macdonald rss link love social networking analytics rank crawl martin macdonald open site explorer copyscape, cookie tom critchlow directory meta tag.
Dokázali byste aspoň přibližně nakreslit žraloka? Nebo Miloše Zemana? Myslím, že dokázali, ačkoli jste asi skutečného žraloka a Miloše Zemana nikdy neviděli. Znáte je jen z mnoha fotografií a filmů, tedy cizích autorských děl. Přesto vás nikdo neobviní, že autorská práva porušujete, když žraloka po paměti nakreslíte a vystavíte na Web.
Myslím, že tohle je cesta, kterou by se mohl vydat Google, kdyby odpor autorů a vydavatelů k jeho vyhledávání obrázků příliš zesílil. Když lidé hledají obrázky, často chtějí jenom vědět, jak určité zvíře, kytka, člověk, cokoli vypadá. Stačilo by tedy ze stovek skutečných obrázků sestavit několik modelových. Technologie by na to určitě vyvinout šla.
Ochránit autorské dílo (konkrétní obrázek) jakž takž jde a je v pořádku se o to snažit. Ochránit informaci (jak něco vypadá) nejde a snažit se o to je pošetilé.
Google redesignoval vyhledávání obrázků a strhl se pokřik. Nám se díky tomu na Facebooku strhla debata, a protože je tam málo místa, rád bych vyložil své stanovisko zde.
Nejprve několik otázek. Slovo smím v nich prosím interpretujte jako je legální a eticky korektní.
Pokud jste na některou z otázek odpověděli ne, asi ani dál nečtěte, protože nesouhlasíte-li s premisami, nebudete souhlasit ani se závěrem. Jestli jste ale odpověděli čtyřikrát ano, pak si položte ještě další otázky:
Stále ještě odpovídáte ano? Fajn. Tak proč tedy tolik lidí považuje nové vyhledávání obrázků Googlu za neetické či nelegální? Dělá Google něco jiného, než že dává uživateli nástroj k usnadnění uvedeného postupu?
Vím, jde namítat. Například:
Hotlinkování obrázků bylo vždy považováno za neetické.
Ano, souhlasím. Je to neetické, protože z toho původní web většinou nemá nic jiného než vyšší náklady na přenos dat. Ale to platí pro stránku, kterou někdo s hotlinkem vytvořil a šíří ji dál. Google jen pro jednoho konkrétního uživatele na jeho konkrétní zadání provede kroky 5 a 6. Není běžnou obsahovou stránkou, je HTTP klientem. Bez požadavku uživatele v něm žádné stránky s hotlinkovanými obrázky nejsou.
Google u cizích obrázků zobrazuje reklamu a tím na nich parazituje.
Nezobrazuje. A i kdyby, které ano na předešlých šest otázek by tím přestalo platit?
Autor má právo být u obrázku uveden.
Možná má, ale HTTP to kromě EXIFu některých obrazových formátů neumožňuje. K obrázku ve webovém prohlížeči už další informaci prostě nepřidáte. Jen URL, a to Google u obrázku zobrazuje.
Vydavatel má právo, aby jeho stránky šly prohlédnout jen celé, přesně tak, jak je navrhl.
To HTTP a HTML ze své podstaty neumí a ani tak nikdy nebyly zamýšleny. Naopak jsou konstruovány tak, aby se klient (resp. jeho uživatel) po stažení HTML kódu sám rozhodl, co dalšího případně stáhne a jak to zobrazí. Provozovatel serveru může pouze zakázat přístup klientům, o kterých se domnívá, že dokument nezobrazí jím požadovaným způsobem. Případně může místo HTML použít jiný formát, který integritu dokumentu garantuje, např. PDF.
Není pravda, že vyhledávání je HTTP klient. Je to veřejná stránka, protože na ni jde odkazovat.
Ano, souhlasím. Tohle je opravdu slabina celé koncepce, i když je otázka, jestli odkazováním porušuje zákon či se chová neeticky Google, nebo odkazující uživatel. Kdybych byl Google a chtěl to udělat právně neprůstřelné, odesílal bych hledání metodou POST nebo k výsledkům povolil přístup jen přihlášeným uživatelům. Tím by se definitivně jednalo o privátní výstupy daného uživatele, nikoli veřejně dostupné stránky.
Google svým jednáním vytěžuje cizí databáze a to není legální.
Ano, to může být pravda. Pak je ale nelegální už samotné crawlování a indexování, nikoli jen zobrazování obrázků ve výsledcích hledání. A crawlování jde standardně zakázat v robots.txt. Jasně, aby to bylo opravdu košer, muselo by jít o opt-in, nikoli opt-out, ale upřímně, přeje si opravdu někdo, abychom v robots.txt museli explcitně povolovat?
Ještě nějaká námitka? Do komentářů prosím, ale opravdu k věci.
Chápeme-li vyhledávání obrázků jako běžnou webovou stránku, kterou Google o své vůli vytvořil a veřejně vystavil, pak by jeho jednání opravdu mohlo být označeno za neetické či nelegální. Tak tomu ale není. Vyhledávání obrázků je software, který žádné obrázky neobsahuje. Jen na žádost a zadání uživatele vybere URL obrázků podle nasbíraných metadat a obsah těchto URL pak jako standardní HTTP klient uživateli zobrazí.
Možná by ale neměl umožnit, aby uživatelé tento individuální výstup pod jeho značkou dále šířili. Tomu může zabránit povinným přihlašovaním, nebo náhradou metody GET za POST.
Jsem si vědom toho, že leckomu bude výklad znít cize až nesmyslně. Je to tím, že lidé nejsou ještě moc zvyklí na webový (cloudový) software. Časem si zvyknou. Do té doby pomůže, když si místo webového Googlu představíte desktopový — například by se mohlo vyhledávání obrázků zabudovat přímo do prohlížeče Chrome (a jako rozšíření i do ostatních prohlížečů). Princip i výsledek by byl stejný a námitka se zveřejňováním či šířením by už byla zcela bezpředmětná.
Všechny ty příběhy se podobají jako vejce vejci. Někdo učiní špatnou zkušenost s nějakou firmou, pečlivě celý případ zdokumentuje a zveřejní ho na svém blogu. Jiní bloggeři mu pomohou odkazy, kamarádi příběh šíří na Facebooku a Twitteru, firma má zaslouženou ostudu a její potenciální zákazníci jsou varováni.
Uplyne několik dnů, týdnů či měsíců, článek se na název kritizované firmy dostane na druhou pozici ve vyhledavačích hned za oficiální firemní web a… zmizí.
Nezmizí jen z vyhledavačů. Zmizí z webu. Zmizí úplně. Proč se většinou nedozvíme. Někdy se autor lekne výhrůžek soudem, jindy dostane úplatek, který ovšem považuje za férové zadostiučinění, protože úplatky přeci berou vždy jen ti druzí.
K původnímu problému, za který firma sklidila kritiku, tak přibudou další tři:
Proto vás prosím: Dokumentujte své špatné zkušenosti, pište, publikujte, ale vždy se před tím sami sebe zeptejte, zda po vydání článku ustojíte jakýkoli tlak, ať už zle hrozící, nebo lákavě korumpující. Promyslete si, jak na takový tlak zareagujete, aby nedošlo ke třem škodám výše.
A pokud sami před sebou tímhle testem neprojdete, raději nic nevydávejte.